15.4.2009, abcHistory.cz: HOMEAktuální kauzy

Ve 2 hodiny v noci nás [v Dachau] probudili a vyhnali na apelák. Tam rovnali dlouhou kolonu. Z Dachova posílali 2000 vězňů, nejvíce židů, včetně nás protektorátních Čechů politických, mimo naši akci. Odcházeli také všichni protektorátní židé, mnoho Rakušanů, dost Čechů. Viděli jsme dr. Foustku se synem, všechny kladenské, táborského Soumara. S námi odjížděli také Grosse, naši štubani [= vězeň zodpovědný na pořádek ve světnici na baráku] i Fitztum…

[Popis událostí z roku 1939, zaznamenaný někdy v letech 1945–1946]

Transport z Dachau do Buchenwaldu

Dostali jsme stravu na den: kus chleba a ždibec huspeniny. Jako po každé rovnalo a počítalo SS-panstvo transport do nekonečna. Dlouho kmitala kolem nás světélka elektrických lampiček, rozléhal se povyk, než jsme konečně za několik hodin vyrazili z dachovského tábora; temnou mlhavou nocí zněl pustý pokřik esesáků.

Za mlhavého šera nás přihnali uřícené, zpocené, na dachovské nádraží. Nacpali nás do dlouhého vlaku dobytčích vozů. V 8 hodin ráno se vlak hnul. Železniční zaměstnanci s kolejí na nás vrhali posupné, nepřátelské pohledy, z vlaku na sousední koleji na nás hrozily školní děti, plazily jazyky a pokřikovaly.

Ve voze bylo namačkáno. Jenom někteří lidé mohli sedět na prknech okolo stěn, po podlaze, zkřehlí zimou jsme se choulili jeden k druhému. Většina lidí ve vagonu, do kterého jsem se dostal, byli zelení Němci, zločinci z povolání, nás protektorátníků s páskami bylo málo. Nebylo nám do hovoru. Vagon hlídali dva esesáci, seděli u pootevřených dveří vagonu. Skulinou ve dveřích jsme vyhlíželi směr jízdy. Ingolstadt, Nürnberg, Erlangen, Bamberg a kamsi do Saska. Stanice u našeho vlaku nevyvolávali a celkem se málokdo staral, kam jedeme.

Den byl studený, sychravý; občas pršelo. Po dlouhé jízdě, o půl noci, vlak zastavil. Weimar! Hustý déšť bubnoval do střechy. Zimou zkřehlí Mé se třásli, tu a tam někdo zaskuhral, nemá-li kamarád kousek chleba, někteří bědovali, že musí na potřebu. Dveře bouchly, kdosi zamkl, okolo vlaku a v nádraží ztichlo; odešli spát a usnuly i stráže u vlaku.

Koncentrační tábor Buchenwald byl vybudován nedaleko proslulého kulturního města Výmar (Weimar)

Weimar! Jaká ironie osudu! Můžeme si připomínat slávu německé kultury, vzpomínat, že jsme v Goetheho Weimaru. Můžeme. Ale lidské příšery nacpané do dobytčího vagonu a uzamčené, špinavé, tetelící se zimou, cvakající zuby, choulící se jedna k druhé jako dobytčata, nebyla schopna myšlenky, leda kam by se uchýlila na potřebu. Neboť celý den od noci do noci nám nedali vystoupit, a jen nejotrlejší se odvážili do kouta vagonu, aby je esesák neshlédl. Zimou, hladem, duševními útrapami zmoření lidští tvorové byli zkrušeni na masu pouhých hovad.

Bezesná, mrazivá noc, nemilosrdná jako německá říše, nebrala konce. Zdálo se věčností, než konečně nastal okolo vagonu ruch, než nás vyhnali a postavili do dlouhatánské kolony v ulicích před nádražím. Dlouho jsme stáli na dešti a krčili se v pruhovaných, plážových, letních šatech. Lidé pod deštníky, v zimnících chodili okolo nás lhostejně, s výrazy na tvářích: „Ksindle! Ještě abychom vás živili!“ Leckdo nám to také řekl.

Zase nás počítali několik hodin, objížděli na motorkách, na autech a křičeli, až se hory zelenaly, než se proud hnul a pomalu se šinul do vrchu, předměstím, do lesa. Život města proudil okolo nás, ale sotva které oko zavadilo o průvod promočených ubožáků v řetěze stráží. Jen málokde jsem viděl, že na nás spočinul pohled; ale ne pohled účastenství člověka s člověkem, to nebyla než nenávistná zloba nebo výsměch: Jaké maškary! Zajímalo mne právě toto účastenství weimarských Němců; neboť Němci vždycky fotografují trpící soukmenovce a posílají po celém světě pomluvy a celý svět jim věří i rád pomáhá. Kolik ušlechtilých duší v Goetheho Weimaru se pozastaví nad tímto zbědovaným stádem lidí, učiněných pouhými hovady?

Až kdesi na předměstí, když jsme již vycházeli z Weimaru, jediná prostá žena stála před chudou chalupou, údivem kroutila hlavou a utírala slzy s očí. Jednu jedinou duši v slavném Goetheho městě dojala bída dvou tisíc maškar. Potomci slavných weimarských chodili, neviděli, bujaře zdvihali ruce jeden druhému na pozdrav a křičeli: „Heil Hitler!“

Cesta z města do tábora

Do tábora bylo daleko. Silnice lesem příkře stoupala. Za každým krokem stál podle cesty esesák s puškou k ráně jako na zaječím honě. Jiní běhali podél řady, mávali klacky nebo obušky a křičeli, pobízeli, abychom šli rychleji, rychleji, nezůstávali pozadu. Lidé, zmoření cestou vlakem, zlou nocí, zimou, hladem a žízní, sotva vlekli nohy. Mnozí zůstávali pozadu, několik lidí padlo na silnici a silnější druhové je nesli nebo podpírali. Kolona se podobala více průvodu záhrobních mátoh než oddílu lidí.

Vedle mne se vlekl, vrávoral mladý člověk s páskou, našinec. Proklínal sám sebe, vyčítal osudu, potom si odříkával modlitbu, potom rozmlouval důvěrně s panenkou Marií. Vyčítal jí plačtivě, ale důrazně, jak se může dívat na utrpení lidí, zvláště jeho, že je ubožejší, než bývali mučedníci z prvých dob křesťanství, proč se bůh dívá na bezpráví nad ním páchané a nehne prstem. Němec, heftlink podle mne opět a opět na mne křičel, abych se držel v řadě, abych držel krok, abych … Až jsem ho zakřikl, aby si hleděl svého nebo že mu dám pár facek; potom mi dal pokoj.

Kolona se dovlekla do vrchu, šli jsme kus cesty po rovině a přišli ke šraňkům. To bylo území tábora. Ale tábor byl ještě daleko. Cesta běžela s kopce, unavené oči jen tak namátkou vnímaly v mlhách nejasné obrysy daleko široko rozlehlého, smutného horského kraje.

Z tvrdé silnice jsme přišli na cestu nehotovou, pás bezedné, rozjezděné a rozšlapané měkkoty a mazlavého, těžkého bláta. Lidé se potáceli, bořili se do hlubokého bahna po kolena, nemohli jsme s místa. S námahou a v nepořádku vlekla se kolona vpřed. „Vorwärts! Schnell! Schnell!“ hulákali esesáci.

Náhle jsem narazil na řadu přede mnou. Stáli a na cosi hleděli. Byli jsme na rozcestí, před námi na vršíčku stál sloup s nápisem: K. L. Buchenwald. Pod nápisem byl barevný reliéf se šipkami. Nalevo rovnou tvrdou cestou nesl se bujarý chlapík, esesák, held: šipka ukazovala cestu do SS-kasáren. Nad šipkou na druhou stranu, blátivou, sráznou cestou dolů po svahu, stála směšná postava mnicha, žida, a potvory v pruhovaných šatech jako my; tam kdesi ležel tábor. Ale neviděli jsme než les.

KZ Buchenwald
Kovová brána KZ Buchenwald s nápisem Jedem das Seine - Každému, co mu patří

Vlekli jsme se ještě hodný kus cesty rozježděnými kolejemi jako mátožné stádo, s hlavami svěšenými. Najednou se proud před námi zastavil. Zdvihl jsem hlavu a spatřil dlouhé, nízké stavení, uprostřed věž, za ním střechy. Brána tábora, kdosi prohodil. Stavěli nás do řady po deseti a vztekle do nás vtloukali pořádek. „Ausrichten! Schnell!“ Vyrovnat! Rychle! Potom vpřed do brány pod věží. Tam nás zase počítali, křičeli a nadávali. Houf všelijakých esesáků, patrně celé velitelstvo, nás vyzývavě prohlíželo, jako řezníci prohlížejí dobytek, který ženou do jatek.

Poskočil jsem s napětím všech sil, aby mne nezasáhl esesákův klacek, a byl jsem v táboře Buchenwald. Necítil jsem nic než únavu a nepřekonatelný hnus. Všechen zájem o život, okolí, všecka muka přehlušoval překotný ruch změn, které se na mne sypaly jako vodopád. Stravovaly všecka hnutí mysli.

Konečně v Buchenwaldu

Jako špalek, který se dovalí a mechanicky, bezvládně zůstane stát, jsem se zastavil, když zůstali stát druzí. Zimou jsem se klepal, na nohou jsem se nemohl udržet. Lhostejně jsem se díval na bránu a nemohl jsem si vzpomenout, je-li ráno nebo večer. Hrozná, úmorná cesta z Weimaru, Dachau, Pankrác, Praha – co bylo včera, dnes, před měsícem – všecko splývalo v šedivou, rozmazanou motanici, jedno přes druhé, a všecko se mi zdálo dávno, jako by už ani pravda nebylo; co jsem prožíval před zatčením, to leželo v zapomenutí.

Z tupého ztrnutí mne probudil řev. Kdosi křičel býčím hlasem do megafonu u brány. Slyšel jsem hulákání, člověka nebo zvíře jsem neviděl. Křik burácel už chvíli, když jsem se vzchopil. Za námi stál tábor němý. Blok vedle bloku. Měli po apelu a nejspíše čekali na nás. Hodiny ukazovaly něco přes deset. Z býčího ryku jsem nepochytil než slova: „Trest… pětadvacet na zadnici!"

Velitel tábora nám na uvítanou uspořádal divadlo. Na haldě štěrku před branou dostávali výprask Polák a cikán. Před mými zraky se mihl esesák, jenž ze všech sil mlátil býkovcem. Okamžitě jsem odvrátil hlavu. Do duše se mi zařezávalo a rozechvívalo každý nerv úpění člověka jako když pláče novorozeně. Vzýval matičku, boha. Cikán úpěl jako králík, kterému skočila za krk lasička. Zřetelně jsem slyšel duté, těžké údery býkovce do těla. Lidé okolo mne stáli jako zařezaní, s vytřeštěnýma očima. Dost se jich pozorně dívalo na barbarskou scénu.

Za chvilku otrnulo, únava se mne padala. Pohled na lesy kol dokola tábora na dosah ruky vzkřísil ve mně vědomí člověka. S prostranství na vysokém vrchu byl rozhled do dalekého kraje na pásma hor, pásmo za pásmem, několik za sebou. Okolo tábora, za dráty a za věžemi, rozeznával jsem buky, smrky, borovice; kousek dál v jinou stranu táhly se do šedivé dálky pole, tu a tam bylo vidět vesnice. Člověk cítil, že je to cizí svět a hledal usilovně směr k domovu, kde asi leží Praha. Šikmo přes věž, přes onu horu, za horami a za doly.

›› Pokračování článku







›› Zpět

Nahoru