2.6.2009, abcHistory.cz: HOMEAktuální kauzy

Dachau! Při pouhé zmínce se člověk zachvěl hrůzou a hnusem, Dachau strašilo po celém světě a bylo známější než Berlín, Mnichov, Vídeň nebo nejproslavenější ohniska kultury. Za pouhých několik let se stalo tak slavným.

[Popis událostí z roku 1939, zaznamenaný někdy v letech 1945–1946]

Příchod do Dachau

Zlopověstný, hůře než peklo obávaný a miliony lidi proklínaný koncentrační tábor leží v rozsáhlých, lesnatých mokřinách, zvaných „dachovská blata“, Dachauer Moor, asi 12 km severně od Mnichova, na trati Mnichov-Ingolstadt. Selský lid toho kraje nosíval zvláštní kroj, míval svérázné písně a obyčeje. Dachau bylo po první světové válce oblíbeným výletním místem Mnichova a vyhledáváno turisty z Německa a z Anglie. V těch dobách byla u Dachova vystavěna kolonie vil a domů mnichovských výtvarníků a vynikajících kulturních lidí.

Kultura a umění však neučinily Dachau ve světě vyhlášeným, nýbrž koncentrační tábor. „Musterlager“, vzorný tábor, říkali Němci. Tábor vybudovali a přivedli na vrchol barbarské dokonalosti nacisté. Založen byl roku 1933, po požáru říšského sněmu v Berlíně. Do těch dob býval na tom místě od dob výmarské republiky malý koncentrační tábor pro zločince z povolání.

Otrocké práce v Dachau

Celý dnešní tábor od základů až do nejposlednějšího hřebíku vystavěli vězňové, především židé. Zadarmo. Každý krok pevných, solidních cest a ohromného prostranství, apeláku, je vyztužen krví a potem nešťastníků. Močálovitý prostor byl zavezen ohromnými spoustami materiálu, nakopaného z vršků a přivezeného heftlingy [či též heftlinky (= vězňové koncentračních táborů)], urovnán, odvodněn, upěchován heftlingy; heftlingové vystavěli budovy, založili zahrady, sady, zbudovali vězení, postavili šibenice.

V základech odpočívají kosti tisíců lidí, kteří v práci zašli nebo byli v práci ubiti, nebo naházeni po<j parní válec, kterými půdu pěchovali, nebo prostě živí shozeni či zašlápnuti do močálu. Staří vězňové, kteří pamatovali doby, když tábor stavěli, vypravovali nám o těch hrůzách s planoucíma očima. Ale pamětníků už bylo málo, vymřeli, byli vyvražděni, a my neviděli na místech hrůzy nic jiného než pevné, solidní cesty, ohromné prostranství, apelák, a tábor vroubený řadami topolů, za ním zahrady.

Když jsme do Dachova přišli, drželi v táboře přes 5000 lidí; židů, Němců, cikánů. Ale každým rokem zvětšovali a v roce 1940 tábor dosáhl kapacity pro 25 000 heftlingů.

Takových, ne-li ještě horších koncentráků, měli v Německu už tehdy, koncem 1939, asi třicet, a chystali se stavět další, hroznější zabijáky. Nebylo třeba se rozmýšlet, Německo nestála stavba nic než materiál, a ten SS i armáda kradli po celé Evropě. K stavbě lákala skutečnost, že všecky koncentráky byly podniky nesmírně výnosné.

[…]

Spal jsem jako zabitý a z těžkého, jezevčího spánku mne vytrhl budíček. Někde pod okny vřeštěla píšťalka a štuban [= vězeň zodpovědný na pořádek ve světnici na baráku] křičel, co mu hrdlo stačilo: „Auf! Aufstehen!“ Vstát! Vzápětí zaropotal ruch asi sta probouzejících se lidí. Vzchopil jsem se, ale nemohl jsem se probrat, kde jsem. Na vojně! Vstávám v kasárnách! Lezl jsem s postele a spadl s vysoká na lidi pod sebou; v tom okamžiku jsem si uvědomil, že jsem v koncentráku. Včerejší únava se mne spadla a mysl byla jasná jako by nebylo útrap a bídy; ale chtělo se mi kouřit! Náramně, ale kde co vzít? To byla v té chvíli nejpalčivější otázka dne i života, ostatní vem čert; ať si Hitler třeba měsíc opanuje, tím šerednější budou jejich konce.

Velitelství tábora nás nerozdělilo po blocích mezi ostatní obyvatelstvo tábora; zůstali jsme pohromadě na jednom bloku. Od apeláku, podél široké hlavní cesty, stál barák za barákem

[…]

* * * * *

Citováno z knihy vzpomínek, kterou po propuštění z nacistického koncentračního tábora sepsal a vydal bývalý prvorepublikový zpravodajec a novinář Jan Hajšman (1882–1962): V drápech bestie. Buchenwald. Praha : V. Neubert a synové, 1947. Podle současných norem jsme opravili několik odchylek v psaní cizích slov. Doplnili jsme mezititulky.







›› Zpět

Nahoru