5.2.2010, abcHistory.cz: HOMEAktuální kauzy

kniha o ekonomických limitech spisovatelského řemesla

Recenze knihy: „O slušnou odměnu bude pečováno...“ Ekonomické souvislosti spisovatelské profese v české kultuře 19. a 20. století. K vydání připravili Tomáš Břeň a Pavel Janáček. Ústav pro českou literaturu AV ČR, Praha 2009, 222 s.

Do jaké míry se dalo psaním literárních textů uživit v období národního obrození nebo v meziválečném světě První republiky.

Jak naznačuje už známá ilustrace Chudý básník od Carla Spitzwega (1893), umístění na titulní stránce sborníku, literáti to ani v minulosti neměli s výdělkem snadné. Složitá je samozřejmě i dnešní situace literátů (vždyť kolik jich píše úplně zadarmo, nebo za drobný žold…), ale právě pohled do minulosti nám může pomoci současnou problematiku ekonomické nevýnosnosti většinové literární tvorby lépe pochopit.

Dvojnásob to platí o průzkumech po 19. století, během něhož došlo k velké čtenářské revoluci. Devatenáctému století je také věnovaná výrazná část příspěvků sborníku, byť některé zabíhají i do konce 18. století, jiné do prvních desetiletí 20. století. Velmi užitečné je proto uspořádání jednotlivých kapitol do chronologického sledu. Přínosný je i úvod o interdisciplinárních průnicích ekonomie a literární vědy.

První profesionální spisovatelé

Jaké tedy byly ekonomické souvislosti literární práce ve sledovaném období? Sborník „O slušnou odměnu bude pečováno...“ je při hledání skutečného stavu věcí a při odhalování důvodů finančního neúspěchu mnoha literátů dílem velice záslužným. Jedná se vlastně o oblast doposud značně opomíjenou, ba přehlíženou. Jako by vztah spisovatelů k penězům, honoráře za jejich redakční práce a proměny kulturní politiky v těchto oblastech nebyly důležité.

Jakákoli komerční i nekomerční literatura má přitom svou finanční stránku, jakkoli někdy pro veřejnost neviditelnou. Spisovatel či textař musí být z něčeho živ. A zde se ukazuje, že čím více je psaní uměním nebo osvětou, tím může být někdy obtížnější jeho ekonomická návratnost. Byť to samozřejmě neplatí vždy a bezezbytku.

Ukazuje se, že ačkoli ghostwriting je starý jako lidstvo samo. K rozvoji v masivnějším smyslu bylo třeba dostatečné technologie pro masovou výrobu tiskovin (moderní tiskařské zařízení). Rovněž bylo třeba přetransformování návyků většinové společnosti, která během druhé 19. století získala ke čtení pozitivní vztah. Změnil se knižní trh. Mohlo by se zdát, že literátům tím stoupne naděje na zisk. Tak tomu ale rozhodně nebylo.

Ekonomicky úspěšný spisovatel byl u nás až do konce 18. století výjimkou, byť ojediněle to bylo možné. Příkladem nad jiné budiž Kristian Heinrich Spieß (1755–1799), autor řady drobných triviálních románů s rytířskou či duchařskou tématikou. Střední a nižší čtenářské vrstvy oslovoval takovýmito módními náměty pochopitelně nejsnáze. Postupně však začal pronikat do témat osvíceneckých. (23-24). Popisování dobových souvislostí je ve sborníku velice zajímavé.

Z doby pozdější si zmínku zaslouží Karel Sabina (1813–1877), jeden z prvních vysloveně českých profesionálních spisovatelů. Lenka Kusáková, autorka jednoho z příspěvků však připomíná, že i Sabinova ekonomická nezávislost byla vykoupena kompromisem běžným i pro celou řadu jiných finančně soběstačných spisovatelů:

„Byl nucen texty doslova chrlit, a tak jeho tvorbu doprovází atribut populárnosti až triviality. Lze se domnívat, že nejistá ekonomická situace tohoto spisovatele stála také za jeho rozhodnutím spolupracovat s policií, k níž došlo od padesátých let [19. století].“

Ačkoli K. H. Spieß může být vnímán jako jeden z prvních profesionálních literátů, byl na dlouhou dobu jedním z několika dalších. Dokonce i mnozí velcí čeští literáti 19. století provozovali literaturu jen jako vedlejší činnost. Jen málokoho by totiž uživila. Honoráře byly malé, pokud vůbec nějaké a problematická byla i pravidelnost jejich vyplácení.

Literatura jako vedlejší povolání

Mnozí literáti se museli živit buď kondicemi nebo běžnou občanskou prací. – Často přirozeně prací úřednickou, redaktorskou či editorskou. Jiné držela nad vodou různá stipendia nebo dobrozdání mecenášů. Jednomu z nich je věnován i celý příspěvek (Bohumil Brauner, mecenáš katolických autorů). Sociální zázemí nejednoho vášnivého literáta tak mohlo snadno skončit způsobem odpovídajícím Spitzwegově ilustraci z titulní obálky sborníku.

Lenka Kusáková uvádí ve svém příspěvku zajímavý přehled doplňkových povolání literátů, z něhož alespoň v krátkosti zmiňme několik výrazných osobností: Vystudovaný právník Velice plodný spisovatel Jakub Malý (1811–1885) pracoval jako redaktor, přičemž si ještě finančně přilepšoval vychovatelstvím. Slavista a spisovatel Pavel Josef Šafařík (1795–1861) se živil jako redaktor, dále jako cenzor českých knih (!), úřední překladatel, kustod a nakonec jako ředitel Univerzitní knihovny. Josef Kajetán Tyl (1808–1856) se souběžně s prací redaktora živil jako úředník vojenské správy. Historik František Palacký (1798–1876) vykonával práci redaktora Časopisu českého muzea zdarma. Podobných osudů zmiňuje sborník z téže i z pozdější doby desítky.

Úspěšní profesionálové

Výklad Klusákové pak příjemně přechází do příspěvků Dagmar Mocné (Ekonomické souvislosti vzniku Nerudových Povídek malostranských) a Dity Křišťanové (Finanční poměry Julia Zeyera). Mění se kulisy, ale situace se v mnoha ohledech opakuje. Autorka zmiňuje ekonomickou nezávislost básníka Jaroslava Vrchlického (1853–1912), opět vykoupenou značnou nadprodukcí všelijaké literární úrovně.

Básník a novinář Jan Neruda (1834–1891) takové řešení odmítl, raději se snížil a s ryze řemeslnou zručností redigoval například oborový krejčovský časopis. I on se však časem – díky své úspěšnosti – dostal do situace, kdy se chuť k psaní měnila v suchopárné řemeslo. To když se zavázal k vytvoření nových svazků, do jejichž tvorby neměl chuť a možná momentálně ani tvůrčí kapacity. Vedle toho zde máme příklad prozaika Julia Zeyera (1841–1901), dalšího profesionálního spisovatele, žijícího v tomto případě z dědictví (rodina provozovala prosperující dřevařský velkoobchod).

Do žádného sborníku se samozřejmě nevejde všechno. Podrobnější rozbor situace v meziválečném Československu tak trochu supluje například příspěvek Michala Jareše Autorské honoráře ve světle vzpomínek nakladatelů. Alespoň zde se stručně dozvídáme o honorářích bratří Čapků i o aféře Štorch-Mariena. Zde stojí za připomenutí, že finanční situace Karla Čapka byla v konkrétních číslech zmíněna například v mnohostranně objevné práci Vojáku Vladimíre….

Samizdat, současnost a autorská budoucnost

Některé další příspěvky se věnují vývoji a účelu licenčních dokumentů, právním úpravám autorských práv a souvisejícím záležitostem (Marek Krejčí: Stát coby patron umění?; Jiří Srstka: Podílové odměny…)

Cenným doplněním je text Martina Machovce nastiňující situaci alespoň některých edic samizdatových tiskovin. Vzhledem k rozsahu a roztříštěnosti tiskovin této povahy jde samozřejmě jen o krátký vhled do jinak samostatné problematiky samizdatu a undergroundu. Podobně kusým způsobem je pouze letmo zachycena současná situace knižního trhu a politiky vydavatelských domů.

Kdo by si měl sborník pečlivě pročíst, to úzce souvisí s její praktickou hodnotou. A zde musíme být příjemně překvapeni, protože – byť to tak možná nevypadá – jedná se o knihu na výsost inspirativní, a pokud ji poučený čtenář pečlivě pročte, bude mu bezpochyby knihou praktickou. Knihu by si tedy určitě měli přečíst všichni abonenti spisovatelského řemesla.

Ziskovost literárních děl se totiž nijak výrazně nezměnila. Z hlediska přímého zisku pro autora je situace většinou podobná nebo horší. – Výjimkou jsou ojediněle úspěšní autoři, kteří naopak dokáží sobě i nakladateli generovat historicky naprosto jedinečné zisky.

Žijeme v informačním věku, jehož charakteristickým rysem je informační přetlak. Rozmach internetu po roce 2000 i vývoj v prostředí elektronických knih jednoznačně usnadní distribuci textu, ziskovost však ještě více zkomplikuje. Ruku v ruce s nadměrným množstvím informací vzrůstá dnes také nezájem o jakoukoli souvislou četbu. Budoucí i začínající literáti si tak mohou s pomocí sborníku „O slušnou odměnu bude pečováno...“ lépe ujasnit, co přesně v životě chtějí dělat, proč, případně jak nato.


Převážná většina spisovatelů a textařů v minulosti i dnes samozřejmě psala ve volném čase, nezávisle na svém civilním povolání. Psali a píší z potřeby něco sdělit, nikoli z potřeby zbohatnout. Pokud máte i vy zajímavé vzpomínky, deníky nebo dokumenty a chcete je publikovat, využijte servis naší literární agentury. Pokud jsou vaše vzpomínky či náměty zajímavé, rádi je zpracujeme do textové podoby a zajistíme jejich zveřejnění v podobě knihy (či jiným vhodným způsobem).

Pomůžeme vám také zajistit jazykové korektury a související redakční práce, předtiskovou úpravu textu, sazbu, kvalitní malonákladový tisk i distribuci zhotovených publikací.







›› Zpět

Nahoru