23.5.2021, abcHistory.cz: HOMEPopularizace vědyKaždodennost

náboženská konverze, sekta

Poznámky k vědecké konferenci na téma náboženská konverze (obrácení, změna vyznání). Setkání proběhlo ve dnech 20. a 21. května 2021 pod vedením Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci (KHI FF UP).

Reformace v 15. a 16. století přinesly nový fenomén: Změna vyznání už nebyla jen přestupem od judaismu a islámu ke křesťanské víře, ale také změnou jedné západokřesťanské konfese v jinou. Někdy se jednalo o skutečný proces přijetí nové náboženské identity, častěji však o čistě formální změnu dosavadní církevní příslušnosti.

Téma náboženské konverze je sice implicitně přítomno v podstatě v každém pojednání o náboženských dějinách v českých zemích 15.-18. století, jen výjimečně však bývá chápáno jako svébytný předmět výzkumu. Nicméně v posledních dvou dekádách západní historiografie zažil výzkum konverzí v předmoderní společnosti nebývalý rozmach. Stal se podstatnou součástí výzkumu konfesních kultur v raném novověku. Konference Věk konverzí byla dlouho očekávaným příspěvkem k tomuto tématu.

Poznámky a diskuze

Dnes v tuzemsku každý věří, čemu věřit chce a nejinak je tomu i s jeho formální konfesní příslušností. Nebylo tomu tak ale vždycky. Teprve zákony schválenými v druhé polovině 19. století bylo v tuzemsku uzákoněno, že člověk starší čtrnácti let mohl své náboženské vyznání změnit a z církve buď vystoupit (stát se osobou „bez vyznání“ čili „bezkonfesníׅ“), případně přestoupit do církve jiné, ovšem státem oficiálně schválené. Náboženská konverze nicméně ještě po mnoho desetiletí zůstávala čímsi společensky problematickým, sporným a nevhodným. Pod vlivem katolických paradigmat měla většinová společnost tendenci chápána konverzi spíše jako kacířství, nežli jako občansky akceptovatelnou názorovou změnu. Pro církevní autority na všech úrovních byl člověk z církve římskokatolické vystupující bludařem, respektive sektářem.

V tomto duchu definuje pojem konvertita i respektovaný dobový Ottův slovník naučný: „Konvertita (z lat.) jest odpadlík, bludař nebo rozkolník, který se vrací v jednotu katolické církve.“ To je samozřejmě dobová dezinterpretace. Latinské „conversio“ znamená toliko „obrat“, „obrácení“ a to libovolným směrem, bez jakékoli hodnotící konotace. Konvertita je stručně jedinec, který prošel konverzí, tj. přijal novou náboženskou identitu nebo změnil dosavadní vyznávané náboženství, či církev. Ať již formálně, nebo i skutečně vnitřně. Považovat takového člověka za odpadlíka, sektáře nebo bludaře by bylo přejímáním předpojatých klišé.

Změna náboženského vyznání v tuzemském raném novověku

Na olomoucké vědecké konferenci bylo prezentováno celkem 22 referátů, z nichž většina se snažila zachytit fenomén konverzí 16. až 18. století. Zmíněny byly příklady konvertitů z přesvědčení, ze strachu i z kariérismu. V panelu Konverze médií se několik badatelů zaměřilo na konverzi kostelů a umělecké literatury. Hned několik referátů se věnovalo tématu vynucených konverzí pod direktivní praxí Cuius regio, eius religio – Koho panství, toho náboženství, uznávanou jak Augšpurským (1555), tak i Vestfálským mírem (1648).

Jednotlivé referáty potvrzovaly očekávané, totiž že největší objem konverzí nikdy nebyl ani zdaleka svobodným rozhodnutím jednotlivce. Většinou také nešlo o konverzi vnitřní, ale o čistě formální matriční změnu církevní příslušnosti.

Buď direktivním nařízením shora, nebo pasivním akceptováním skutečnosti, že nepřijetí většinové církevní příslušnosti je považováno za akt buřičství (vůči místní komunitě či státu) se všemi z toho plynoucími důsledky. Akceptováním většinové konfese v tomto směru naopak spor s místními potentáty končí a teprve tehdy je také možno pomýšlet na společenský vzestup.

Vedle toho se objevovaly i příklady masové konverze, vesměs vycházející z národního vědomí. K takovým patřila společné rozhodnutí obyvatel německé Jihlavy (dosavadních nepřátel českých husitů) o přístupu k luteránství (1562), také ale vznik českého utrakvismu v 15. století, vznik utrakvistické České konfese (1575); v nové době například vznik Církve československé (husitské) roku 1920.

Konverze jednotlivců a malých skupin, vycházející buď z osobního vnitřního vývoje, častěji důsledkem evangelizace jiných náboženských skupin, byla spíše okrajovou záležitostí. Jakkoli má téma konverzí velice silný aktualizační potenciál, jednotlivé referáty zůstávaly uzavřeny v dávné minulosti. Přenos historické zkušenosti do současnosti za zůstal nevyužit. Přitom například paralely s moderní propagandou zneužívají pojmy sekta, sektář, kult apod. mohly být velice zajímavé a užitečné.

Téma náboženských konverzí otevřel historik Robert Novotný cenným výkladem situace předcházející období vymezenému konferencí. Poté následovaly referáty k deklarovanému historickému období.

Robert Novotný: Konverze před věkem konverzí

  • Doba předcházející velké reformaci byla obdobím dvou velkých konfesí – katolíků a utrakvistů. Historici mají k dispozici jen velice málo pramenů, většinou prameny osobní povahy.
  • Kompaktáta legalizovala utrakvisty a učinila z nich součást obecné římské církve. De facto k žádné konverzi ani nemuselo, respektive de jure snad ani nemohlo docházet. Otázka konverzí byla znovu otevřena až po čase, důsledkem toho, že významná část kléru nebrala kompaktáta v potaz.
  • Vzájemné uznávání křtů obecně vzato fungovalo. Výjimkou se stala Jednota bratrská, která dřívější křty neuznávala a křtila znovu. Pro vstup mezi utrakvisty po dlouhou dobu stačilo lakonické konstatování, že přijímá podobojí a to stačilo „že je náš“. Žádné další rituály nebyly nutné.
  • Máme-li z této doby zprávy o konverzi šlechticů, nejde většinou o zásadní přeorientování jejich vnitřních hodnot. Nejde toliko o skutečné konverze, ale o konfesní přestupy. Představa, že by měl šlechtic kvůli skutečné vnitřní konverzi úplně překopat svůj hodnotový a společenský žebříček, neodpovídal názorovému vnímání šlechtice té doby. Jindřich IV. Navarský, nejslavnější „konvertita“ své doby. Příběh sám vypovídá o mnohém.

Monika Tihányiová: Konverzia uhorskej šľachty v 16. storočí na príklade rodu Bubekovcov z Plešivca

  • Reformaci v Uhersku odstartovala bitva u Moháče 29. srpna 1526. Významnou roli zde sehrála kritika katolických světců, že Maďarsku během bitvy nepomohli.
  • Matei Dévai / Matěj Dévaj (1500–1548), „uhorský Luther“.

Josef Hrdlička: Aktér a vzor. Konverze ke katolické víře v okruhu Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka

  • Vilém Slavata (1572–1652) je širší veřejnosti známý především v souvislosti s třetí pražskou defenestrací (1618), kdy byl spolu s Jaroslavem Bořitou z Martinic vyhozen z okna Pražského hradu. Byl ale také plodným spisovatelem a činorodým korespondenčním obracečem na katolickou víru. Během svého života to nejprve dotáhl na úřad nejvyššího zemského komorníka, později nejvyššího hofmistra a od roku 1628 byl (až do konce života) nejvyšším kancléřem.
  • Bratři Michal a Vilém byli původně vychováváni jako členové Jednoty bratrské. Členem této nepovolené konfese – dnes historicky respektované, tehdy však považované za nebezpečnou sektu – byl prý už jejich děd, Diviš Slavata a samozřejmě otec, Adam Slavata. Přechod Viléma Slavaty k římské církvi (formálně k roku 1597) byl dán nejen politicky, ale i vnitřní přesvědčením.
  • Slavata patřil k těm, kteří přijali za svou konfesní homogenitu státu. Nastoleno nové modus operandi: Garantem „správnosti“ náboženského vyznání se stává vrchnost. Víra není dar Boží a člověk nemá právo vybrat tu si svou (nějakou alternativně správnou).
  • Vilém Slavata coby propagátor konverze ke katolictví byl ve věroučné argumentaci úspěšný u vlastního bratra, neúspěšný u obou bratranců. Komunikace zřejmě vždy probíhala korespondenčně. Vůči bratru Michalovi Vilém v zásadě rozjel kampaň (dílem korespondenční, dílem přes jiné osoby). Motivace? Chtěl hájit tradice rodu Slavatů ke katolické církvi. Zároveň ale ve svých listech neustále zmiňuje jejich spásu duše. Slavata byl evidentně hluboce přesvědčený katolický křesťan. Měl velkou potřebu přesvědčovat druhou stranu na svou víru. Nicméně v pozdějším věku Slavata vynikal k nekatolíkům spíše mírným přístupem. Stejně tak byl odpůrcem plošného poněmčování.

Pokračování připravujeme v samostatném článku.




›› Zpět

Nahoru